Jiná jména: | Smilová, Schmeil |
---|---|
Část obce: | Libavá / Hrubá Voda / Jívová / Domašov nad Bystřicí |
Kat. území: | Velká Střelná / Dřemovice u Města Libavá / Hrubá Voda / Jívová / Jívová I / Domašov nad Bystřicí I |
Kód kat. území: | 990256,930512,648591,661406,930636, |
Obec: | Libavá / Hlubočky / Jívová / Domašov nad Bystřicí |
Okres: | Olomouc |
Kraj: | Olomoucký |
Region: | Město Libavá |
Okres (1938): | Město Libavá |
Země: | Morava |
X [JTSK]: | -529400 |
Y [JTSK]: | -1111507 |
Zaniklý zděný kostel (známka 600)
Typ stavby: | kostel |
---|---|
Církev: | římskokatolická |
Parcela: | pozemková č. 1 (990256) |
Období devastace: | 1945–1989 |
Důvod devastace: | vojenský prostor |
Postaveno: | (1450), 1595, věž přistavěna 1821 |
Zbořeno: | někdy mezi 1959 a 1966 |
WGS84 souřadnice objektu: 49.699186°N, 17.48593°E
Poloha: ve vsi
Informace: Původní dřevěný kostel je v pramenech uváděn již v roce 1450, ten dokonce měl být významným a oblíbeným poutním místem s milostným obrazem Panny Marie Sněžné, uctívaným tam ještě ve 20. letech 20. století. O něco později, ke dni 18.4.1482, je zmiňován smilovský farář Josef Jakob, rodák z Bruntálu. V roce 1595 si Smilovští postavili nový, patrně již zděný kostel, který měl zvony z let 1515 a 1545. Po rekatolizaci se smilovský kostel stal filiálním ke kostelu ve Městě Libavá. V roce 1805, kdy již šlo o stavbu z kamene a cihel, se udává délka kostela devět sáhů (asi 17 m), šířka čtyři sáhy dvě stopy (asi osm m) a výška rovněž čtyři sáhy. Střechy byly tehdy pokryty šindelem. Hlavní vchod s kamenným portálem chránilo zděné závětří, dvojité dveře byly opatřeny opěrnými tyčemi, zámkem a závorou, vedlejší dveře se zámkem a tyčí byly umístěny na pravé straně lodi. Vnitřek kostela prosvětlovalo celkem sedm oken chráněných železnými mřížemi. Ze smíšeného zdiva byla v roce 1821 postavena i robustní hranolová věž, vystupující z půdorysu. Kostel byl během staletí opravován a přestavován, např. v roce 1816 to bylo na žádost Smilovských a libavského faráře, a to dle projektu arcibiskupského stavitele Johanna Sarkandera Thalherra. Náklady tehdy činily 761 zl. 28 krejcarů, rozpočet byl vypracován koncem roku 1815. Všechna okna byla v roce 1861 patrně až do zničení kostela stejné velikosti, obloukovitě zakončená. Jejich počet se od roku 1805 nezměnil, v lodi zprava byla dvě, zleva jedno, v presbytáři celkem čtyři. Sakristie byla malá, asi jen přízemní, přiléhající jen k presbytáři, mezi ní a lodí byl oblý přístěnek, patrně schodiště na kazatelnu. Z nákresů ze dne 8.8.1865 vyplývá, že byl tehdy mírně snížen profil sedlové střechy lodi a její nízká klenba byla ve výšce devíti metrů zarovnána do rovného podhledu. Přiložen byl předběžný rozpočet za zednické, zámečnické aj. práce, jen cena za materiál činila celkem 299 zlatých 75 krejcarů. Další plán vypracoval architekt Anton Kybast. Na nákresu je zachycen tehdejší stav, tj. ještě bez zvětšené levé sakristie, zakreslen je řez lodí, půdorys kostela, tj. věž, loď, klenutý presbytář, pravá předsíň široká asi 3,40 a dlouhá 5,40 m. Jiný Kybastův nákres představuje návrh nového řešení (pohled zepředu) - vpravo je předsíň, vlevo patrová sakristie přiléhající částečně k presbytáři a částečně k lodi, široká pět a dlouhá téměř sedm metrů. Robustní věž vysoká patrně 18 metrů, částečně zapuštěná do lodi, široká 6,35 m, hluboká 5 m, je pod zastřešením ukončena výrazně profilovanou římsou. Vstup přes věž je obloukovitě zakončen stejně jako zvonové okno, pod kterým jsou tři úzká okénka. Loď dle nákresu byla široká asi 9,50 m a dlouhá asi 12,5 m, presbytář byl zhruba o 1 m odsazen, byl trojboce zakončený, asi 8 m hluboký, zakresleno je i zastřešení věže. Rozměry se oproti roku 1805 mírně liší. Přestavba podle Kybastova plánu se patrně realizovala, soudě třeba podle patrové sakristie. V roce 1884 se opravovala střecha kostela. V červnu roku 1885 byl kolaudován nový hlavní oltář. Rekonstrukce se prováděla i v roce 1889, tehdy stavbu vedli stavební mistři Johann Oplesch a Robert Hanel. Nová okna dodala známá vídeňská filiálka innsbrucké firmy Tiroler Glasmalerei. Na některých byla namalována zastavení Křížové cesty, střední okno v rosetě mělo motiv pelikána a symboly Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Panny Marie, lemované věncem snad z vavřínových listů. Kostel byl vymalován v roce 1896 malbou s kobercovým vzorem, tj. opakujícími se písmeny IHS a mariogramy. Tehdy byl opraven také hlavní oltář včetně mensy, portatile a dvířek svatostánku. Po této renovaci byl kostel dne 22.11.1897 v 10 hodin znovu vysvěcen. Opravy ale pokračovaly ještě v roce 1898, kdy P. Josef Peschka zajišťoval knoflík a kříž na věž a hodiny pro kostelní věž i pro budovu školy. Potřeba opravit celou věž včetně pokrytí se projevila již v roce 1908 za faráře P. Theodora Vymětala, předpokládané náklady činily 1.886,- K. K realizaci byli přizváni stavitelé Ferdinand Bahner a August Willscher z Města Libavé. Rozpočet byl výrazně překročen, proto na provedenou práci měl udělat posudek Eduard Sochor, architekt a úředně autorizovaný stavitel v Praze, Mariánská ul. č. 5, který podal konzistoři zprávu dne 22.2.1909, ve které mj. uvedl: „Kolaudaci oprav na kostele ve Smilově provedl pan inženýr Holeček, a to docela nestranně, ano, mohu říci, shovívavě, jelikož věc jest již provedena. Na posudek náš odepsala mně tamní firma způsobem divným, a proto uznávám za povinnost téže firmě odpověděti. Přikládám originál dopisů a zároveň odpověď důstojné knížecí arcibiskupské konsistoři ku posouzení a k odeslání. Kdyby snad důstojná knížecí arcibiskupská konsistoř shledala v odpovědi mé závadu ať již ve věci neb snad i národnostně, jsem ochoten se opraviti, ač myslím, že si správně počínám v každém ohledu.“ Na vyjádření stavitelů ze dne 25.2.1909 je rozkreslena věž smilovského kostela. Svůj názor dne 7.4.1909 představil konzistoři také inženýr Jan Holeček, který vinu přičítal firmě Bahner a Willscher, která nedbale prohlédla vazbu a krytinu věže, a tudíž správně neodhadla rozsah prací. Podle jeho názoru přesto byla „skvěle honorována“. Navíc stavitel Bahner nechal postavit lešení za 776,- K, kterého pro opravu nebylo třeba. Ing. Holeček uvádí způsob, jak věž i málo dovedný stavitel může opravit bez lešení: „Oprava krovů a šalování provede se velice hravě z vnitřku věže bez lešení; pro klempíře úplně postačí dva provazy, na kterých jest přivázána fošna s konzolami na spodní straně - na vrchní straně pak zábradlí. Takto připravená fošna přiváže se pomocí oněch provazů ku sloupkům lucerny a pošinuje se dle libosti výše či níže. Dva klempířští dělníci zcela pohodlně mohou z takto ve čtyřech hodinách zřízeného lešení krýti. … Jediné lešení, které sobě prakticky stavitel zřídí, jest ve výši podlahy lucerny; z toho zakryje i opraví celou lucernu, i kříž a báň osadí.“ Věž byla tehdy pokryta pozinkovaným plechem. Povětrnostní vlivy způsobily, že již v roce 1914 se musely odstraňovat vady na krytině kostelní věže. Práce tehdy za deštivého počasí prováděl pokrývač Karl Lang z Bohdalic na Vyškovsku, rozpočet činil 360,- K. Po skončení 2. světové války byl kostel ještě opravován až do roku 1946, při přechodu fronty byla totiž ustřelena horní část věže a poškozena sakristie. Smilovský kostel přitáhl i zájem zlodějů, v roce 1933 byl vyloupen ve stejnou dobu jako poutní kostel sv. Jakuba a sv. Anny ve Staré Vodě a poutní kostel Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Zaklenutý presbytář s lunetami dělenými štukovými hřebínky a přes šablonu malovanými hvězdičkami (dle zachované fotografie), byl před likvidací kostela zakončen trojboce; v inventáři kostela z roku 1805 byl uveden jako oválný a na mapě Stabilního katastru z roku 1830 byl zakreslen jako rovný. - Dosud pod duchovní správu Města Libavé připadající Smilov byl v roce 1883 osamostatněn a vznikla, resp. byla obnovena, farnost smilovská. Zakládací a nadační listinu vyhotovila obec Smilov se schválením olomouckého arcibiskupa Friedricha von Fürstenberga a olomoucké kapituly dne 24.9.1883. Potřebná potvrzení a souhlas dalo týž den okresní hejtmanství ve Šternberku, olomoucká konsistoř dne 3.10.1883 a moravské zemské místodržitelství v Brně pak dne 5.10.1883. V prvním roce samostatné farnosti, tj. 1884, vykazuje katalog kněží, že sto procent obyvatel, tj. 837 osob, se přihlásilo ke katolické víře. - Novogotický hlavní oltář se svatostánkem byl opatřen vyřezávaným nástavcem ukončeným pozlaceným křížem. Ve třech nikách byly postaveny sochy sv. Jana Křtitele křtícího Krista (nejvýše, uprostřed), vlevo socha patrona rolníků sv. Isidora a vpravo ochránce před ohněm sv. Floriána. Nároží retabula bylo zdobeno z každé strany menší soškou stojícího anděla, na menze stávaly kanonické tabulky. Tento novogotický oltář nahradil starší, který dle předpisů měl zděnou menzu pokrytou pomalovaným plátnem, oltář zdobil menší obraz Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, hlavním oltářním obrazem však byl obraz Neposkvrněného početí Panny Marie, nad ním obraz sv. Jana Křtitele v dřevěném vyřezávaném rámu, vše od neznámého malíře. Zcela nahoře byla ještě ze dřeva vyřezávaná hlava Jana Křtitele, patrona kostela. K oltáři vedly dva stupně. Portatile konsekroval dne 2.8.1798 olomoucký světící biskup Karl Godefried von Rosenthal. Bez portatile byly vedlejší oltáře, a to vpravo oltář zasvěcený sv. Josefovi s jeho obrazem a vlevo oltář s obrazem Stětí sv. Jana Křtitele, oba v černých rámech. Socha sv. Josefa, kterou objednal P. W. Jakel, žádající dne 1.5.1886 konzistoř o povolení k jejímu žehnání, patrně stávala na oltáři sv. Josefa. Rok předtím farář pořizoval sochu Panny Marie Lourdské. Sochy, které obstaral a žehnal v prosinci roku 1899 farář P. J. Peschka, byly patrně instalovány v lodi kostela. Šlo o sochy Nejsvětějšího srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Panny Marie zhotovené firmou Ulrich v Grodau (Tyrolsko). Dřevěná obyčejná kazatelna byla zdobena řezbami. Obrazy zastavení křížové cesty, pořízené smilovskou obcí, byly adjustovány do černých rámů s pozlacenými lištami. Za památku na původní smilovský kostel byla považována stará zděná křtitelnice s měděným kotlíkem. Inventář z roku 1805, tehdy filiálního kostela ve Smilově, uvádí chudé vybavení: stříbrný pozlacený kalich, 14 lotové stříbro o váze 24 ½ lotu, dva kotlíky na svěcenou vodu, mosaznou kadidelnici s loďkou, monstranci s ostatky sv. Kříže, mosaznou lampu, pár cínových mešních konvic s tácem, tři soubory mešních rouch, šest dřevěných postříbřených svícnů a dva velikonoční obrazy: Ukřižování a Vzkříšení. V průběhu dalších let duchovní správci dokupovali další potřebné. Tak například P. W. Jakel v roce 1884 pořizoval kasule, a to bílou a fialovou, pluviál, oděv pro ministranty, apergil, misál a další. P. K. Kühr v roce 1891 objednal další pluviál. Jeho nástupce P. J. Peschka nechat renovovat oltářní obrazy a obrazy křížové cesty a zakoupil např. ciborium, další kasuli, pluviál, antipendium, dále dvě mramorové kropenky na svěcenou vodu (1900) a osm svícnů. I další farář P. Theodor Vymětal doplnil bohoslužebné oděvy o jednu kasuli. P. Adolf H. Trubrig měl zase počátkem prosince 1930 zájem zakoupit starý cenný betlém, který byl již dříve vystavován ve smilovském kostele, ač byl v soukromém majetku. Bylo za něj požadováno 650,- Kč. Když se na jaře 1945 blížila sovětská armáda, Smilovští zakopali kalichy a monstrance, aby o ně nepřišli. Stejným způsobem Nejsvětější svátost a milostnou sošku sv. Anny Matky Starovodské před frontou uschovali i kněží-obláti ve Staré Vodě a uctívaný reliéf Panny Marie Svatokopecké zase premonstráti na Svatém Kopečku. Smilovské mešní náčiní bylo v úkrytu jen krátkou dobu, za týden měl ve Smilově mši P. Richard Wagner, řádový kněz ze Staré Vody, a proto byly z úkrytu vyjmuty, ale poté zase uschovány. Rusové sice vypáčili trezor a kopali ve stodole, ale nic nenašli. - Inventář z roku 1805 popisuje kůr jako dvojitý (takový byl i v kostele Povýšení sv. Kříže ve Městě Libavé). Tehdejší varhany měly osm rejstříků (šest v manuálu a dva v pedálu). Vyřezávanými a zlacenými akanty bohatě zdobený prospekt starých varhan je zachycen na fotografii ze 20. let 20. století, kde u hracího pultu sedí smilovský farář P. T. Vymětal, čitelné je i obložení poprsnice deskami. Za P. T. Vymětala bylo přikročeno k objednání nových varhan, dodala je krnovská firma Rieger Orgelbau koncem roku 1924 (opus č. 2176, typ pk, velikost 1/9). Jako kolaudátora varhan navrhoval Dr. Jan Martinů olomouckého podpřevora dominikánů P. Wilhelma Schlössingera, který „dojíždívá velmi často na výpomoc do Smilova a snad i nyní některý svátek zase tam pojede. Je to varhaník dobrý a vyzná se též dobře ve stavbě varhan a tu požádal bych jej, by nové varhany prohlédl a krátký kolaudační protokol napsal. Jsem přesvědčen, že úkolu toho se zhostí svědomitě a dobře a vykoná to rád.“ P. W. Schlössinger skutečně dne 2.1.1925 hlásil konzistoři, že „varhany s jedním manuálem dodané firmou bří Riegrů v Krnově za přítomnosti P. T. Vymětala, starosty Grohmanna vyzkoušel a převzal 31. prosince 1924“. Pak již jen zbývalo požádat o povolení k požehnání nových varhan, což učinil P. T. Vymětal dne 26.12.1924, souhlas je datován dnem 31.12.1924. - První zvony datované do let 1515 a 1545 dostal tehdy nový smilovský kostel v roce 1595. Inventář z roku 1805 vykazuje tři zvony: 1. váží cca pět centnýřů, ulit roku 1515 neznámo kým, nápis: Joannes Matheus Josephus Maria Mater Jesu, tj. Jan, Matouš, Josef, Maria, matka Ježíšova. 2. váží 2 ½ centnýře, ulil jej roku 1545 mistr František Sielefeld, nápis: In medio imago Christi Crucifixi, tj. Uprostřed obraz Ukřižovaného Krista. Patrně nešlo o nápis, ale o reliéf Ukřižovaného Krista umístěný uprostřed pláště zvonu. 3. váží 60 pf., nápis: Gloria in Excelsis Deo Anno 1716, tj. Sláva Bohu na výsostech, roku 1716. Část zvonů byla kostelu zrekvírována armádou v průběhu 1. světové války. Již dne 15.11.1920 prosil P. T. Vymětal konzistoř o souhlas s benedikcí nového umíráčku. Žehnání nového zvonu se uskutečnilo dne 28.11.1920. Další zvony si farnost pořídila v roce 1931, neboť dne 15.11.1931 žádal smilovský farář P. Adolf Heinrich Trubrig spolu se dvěma kostelními hospodáři Josefem Schakem a Oswaldem Theimerem konzistoř o povolení k žehnání nových věžních zvonů, které provedl na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie dne 8.12.1931 ThDr. Josef Kraft z Olomouce. - Vláda dne 17.9.1946 rozhodla o vytvoření vojenského tábora Moravský Beroun (dnešní vojenský újezd Libavá), do kterého byla zahrnuta i ves Smilov. Znamenalo to vystěhování obyvatel a likvidaci celé vsi. Olomoucká konzistoř proto hledala uplatnění pro inventář z likvidovaných kostelů na Libavsku. O zvony ze smilovského kostela projevila zájem farnost v Klenovicích na Hané, neboť tamní farní kostel sv. Bartoloměje velmi utrpěl při přechodu fronty. Zároveň dne 16.5.1947 prosil konzistoř v Olomouci P. František Pelíšek, farář v Lobodicích: „aby sem, je-li to možno, přidělila z pohraničí, na příklad z okresu Mor. Beroun, nějaký menší zvon. Zdejší menší farnosti byly dva velké zvony se značkou „A“ odebrány do Hamburku a je téměř jisté, že byly rozbity. Třetí menší zvon byl úplně roztříštěn, když náš kostel za bojů fronty byl poškozen. Jsme tedy bez zvonů.“ Dle rozhodnutí konzistoře ze dne 12.6.1947 byly odvezeny jeden zvon větší a jeden zvon menší a dva řemeny od zvonů do Klenovic na Hané. Menší zvon musel klenovický farní úřad dle již dřívějšího rozhodnutí konzistoře ze dne 31.5.1947 předat farnímu úřadu do Lobodic, spravujícímu kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie. Jeho převzetí potvrdil P. F. Pelíšek. Zvon byl železný, ale starý a zrezavělý a měl hmotnost 70 kg. Lobodická farnost uhradila stěhovací výlohy ze Smilova do Klenovic na Hané. Pokud jde o varhany ze smilovského kostela, dostaly se v roce 1947 do Želče u Prostějova. V této věci korespondenci s konzistoří vedl tehdejší želečský farář P. Inocenc Bátrla. Bylo ale potřeba proměřit želečský kůr a potom se před transferem mezi želečskými farníky zvedla nelibost, domnívali se, že varhany budou muset koupit, ač v případě inventářů libavských kostelů vždy šlo jen o zapůjčení (v případě, že by se zrušená farnost zase obnovila, musel by být inventář vrácen). Počátkem března roku 1947 se do záležitosti vložil předseda Místního národního výboru v Želči Kvapil a rada Místního národního výboru rozhodla, aby se varhany do Želče převezly. Následně dne 1.4.1947 konzistoř pověřila P. I. Bátrlu převzetím varhan, které se měly odborníky rozebrat a znovu nechat sestavit, náklady měla nést farnost. Poté provisor ve Smilově P. Josef Nakládal potvrdil konzistoři, že varhany ze Smilova byly dne 7.4.1947 vydány farnímu úřadu v Želči. Tamní varhaník si i přes protest P. J. Nakládala odvezl ze Smilova bez náležitého potvrzení i basu a housle. Ze Želče byly smilovské varhany převezeny do krypty dómu sv. Václava v Olomouci, kde jsou dosud. Dne 24.4.1951 navštívil újezd krajský církevní tajemník Ladislav Horák, přičemž uskutečnil také příslušná jednání s újezdním správcem Vilímem. O stavu kostelů podal následujícího dne zprávu paní Hradecké z Náboženského fondu v Praze a za účelem rozhodnutí z hlediska politického také přednostovi I. odboru Státního úřadu pro věci církevní panu Ekartovi. Smilova se týká následující pasáž: „Smilov. Kostel velmi zchátralý, vnitřní vybavení vůbec žádné, podlaha vytrhaná, bez varhan, zvonů a hodin, sakristie prázdná. Farnost zrušena v roce 1946. Nic k odvozu. Farní budova rovněž prázdná."- Kostel je zachycen ještě na leteckém snímku z 16.9.1959, kdy měl ještě krov i střechu, na leteckém snímku z 9.10.1966 už chybí. - Pozemek, na němž kostel stál, patří Agentuře hospodaření s nemovitým majetkem Ministerstva obrany ČR. - Ves Smilov je zcela zbořena (většina budov byla zničena již do roku 1970), na většině jejího území je střelnice. V písemných pramenech je v roce 1456 uváděna obec jako Smylov. Jsou domněnky, že Smilov je nejstarší obcí na Libavsku. Podkladem k této domněnce je tradované tvrzení o kostele, který byl farním v nejstarších dobách a později přenesen na Libavou. Dle místních rodáků byl Smilov založen v roce 1260.
Zdroj: Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 1/2015
Komentáře
Informace doplněny, děkuji.
Kronika Libavska, J.Machala: V písemných pramenech je v r.1456 uváděna obec jako Smylov. Jsou domněnky, že Smilov je nejstarší obcí na Libavsku. Podkladem k této domněnce je tradované tvrzení o kostele, který byl farním v nejstarších dobách a později přenesen na Libavou. Dle místních rodáků byl Smilov založen v r.1260. Kostel je zasvěcen sv. Janu Křtiteli a znovu vystavěn v r.1595 na místě zbořeného dřevěného kostela, obnoven byl v r.1883. Zděná křtitelnice a jiné předměty ukazují na jeho dřívější význam. Až na několik budov byl Smilov srovnán do r.1970.