WGS84 souřadnice objektu: 49.004843°N, 15.096699°E

Poloha: ve vsi

Informace: Zůstala jen hromada trosek na zarostlém poničeném hřbitově. - Původní románský kostel byl přestavěn po požáru roku 1471 a zvětšen v roce 1721; nová loď měla rozměry 6,45 x 15 m a dřevěný sanktusník. Z původního románského kostela se dochovala východní část lodi a mělká půlkruhová apsida 3 x 3,66 m s úzkým, půlkruhově zaklenutým okénkem ve východní stěně. Okno v jižní stěně bylo goticky upraveno. Při barokní úpravě byla kostelní loď rozšířena k západu a k severní straně apsidy byla připojena obdélná sakristie. Nad západním průčelím byl dřevěný sanktusník se dvěma zvony. Loď byla zaklenuta valenou klenbou s výsečemi, v apsidě byla ponechána původní koncha. Na hlavním rokokovém oltáři byla kopie obrazu Guida Reniho znázorňující křest Ježíše Krista (originál obrazu je v Jindřichově Hradci). - Po komunistickém puči v únoru 1948 došlo k postupnému zpřísňování režimu v oblastech přiléhajících k hranicím s Bavorskem a Rakouskem. Výnosem Ministerstva vnitra ČSR ze dne 23.2.1950 bylo podél hranic s Bavorskem a Rakouskem zřízeno s platností od 1.4.1950 hraniční pásmo široké cca 2 - 6 km měřeno kolmo od státní hranice, do něhož byl povolen vstup i trvalý či přechodný pobyt v něm jen na základě speciálního povolení, které vydával příslušník Pohraniční stráže přidělený ke každému příhraničnímu okresnímu národnímu výboru. Dne 28.4.1951 vydalo Ministerstvo národní bezpečnosti ČSR směrnici, která s účinností od 1.6.1951 zřídila podél hranic s Bavorskem a Rakouskem tzv. zakázané pásmo (bezprostředně přiléhající k hranicím, o šířce až 2 km) a tzv. hraniční pásmo (směrem od zakázaného pásma hlouběji do vnitrozemí o šířce 2 - 6 km, výjimečně až 12 km měřeno kolmo od státní hranice). Podle této směrnice nesměl v zakázaném pásmu nikdo bydlet a s výjimkou příslušníků Pohraniční stráže do něj ani vstupovat, v hraničním pásmu mohly bydlet a vstupovat do něj jen osoby se speciálním povolením. Rozsah zakázaného a hraničního pásma byl dán výčtem obcí, osad, samot i některých přírodních útvarů (hor, jezer apod.), které do zakázaného nebo hraničního pásma spadaly; tento tajný seznam rozeslalo Ministerstvo vnitra ČSR jednotlivým krajským a okresním národním výborům poprvé dne 15.11.1951, později byl několikrát aktualizován. Podle tohoto seznamu se ves Mnich stala součástí zakázaného pásma. Podivné bylo, že navzdory platnosti směrnice, podle níž nesměl nikdo v zakázaném pásmu pobývat, ještě několik měsíců tam žili tamní obyvatelé. Teprve dne 12.11.1951 vydalo Ministerstvo vnitra ČSR tajnou směrnici, podle níž měly být nejpozději do 1.5.1952 vystěhovány všechny obce v zakázaném pásmu a z obcí v pohraničním pásmu a v tzv. uzavřeném území Horní Slavkov (tam kvůli těžbě uranu) měly být vystěhovány všechny "státně nespolehlivé osoby". Dne 14.1.1952 napsal tehdejší okresní konzervátor pro státní památkovou péči v Jindřichově Hradci PhDr. Jan Muk dopis Okresnímu národnímu výboru v Jindřichově Hradci: "Byl jsem upozorněn, že by mohlo dojít k vážnému poškození cenné památky, jíž je kostelík v Mnichu u Nové Bystřice, který patří k nejstarším památkám stavebním na okrese vůbec a několika románským v jižních Čechách. Též sochy a obrazy, které jsou uvnitř, měly by býti ochráněny. Protože by k tomu musel dát souhlas Památkový úřad, upozornil jsem jej i památkový referát Krajského národního výboru, bylo by však třeba, aby okresní národní výbor dal příslušným činitelům pokyn, aby se s kostelem a jeho zařízením nic nedělo, dokud nedojde rozhodnutí památkových činitelů. Při této příležitosti dovoluji si uvést, že by bylo dobře, kdyby byla při Okresním národním výboru ustavena ve smyslu loňského usnesení Krajského národního výboru památková komise, která by věnovala trvalou pozornost památkové péči." Následně dne 23.1.1952 napsal ředitel Státního památkového ústavu v Praze Doc. František Petr dopis Krajskému národnímu výboru v Českých Budějovicích: "Podle zprávy konzervátora pro státní památkovou péči v okrese jindřichohradeckém je nebezpečí, že by románský kostel v obci Mnichu mohl býti zbořen při vyklizovacích opatřeních. Jelikož stavba sama je původem z nejvzácnějších románských památek na Jindřichohradecku a také vnitřní zařízení, ač novější, je pozoruhodné výtvarné ceny, žádáme, aby bylo všemožně působeno k vyloučení tohoto kostela z jakýchkoli demoličních opatření a k řádnému zabezpečení inventáře před poškozením nebo ztrátou." Jen o něco více než dva měsíce později, dne 2.4.1952 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ, aby v zájmu snazší ostrahy státních hranic s Bavorskem a Rakouskem byly zbořeny všechny stavby v zakázaném pásmu bez ohledu na jejich vlastníka; výjimku dostaly jen ty objekty, které si pro své potřeby vyžádala Pohraniční stráž nebo armáda. Tajná směrnice, kterou k usnesení předsednictva ÚV KSČ vydalo dne 16.8.1952 Ministerstvo vnitra ČR, nepočítala s žádnou výjimkou pro památkově hodnotné stavby; i ty musely být zbořeny, pokud si je pro své další využití nevyžádaly Pohraniční stráž nebo armáda. Ve směrnici se pouze uvádí, že místně příslušné okresní národní výbory na své náklady zajistí přestěhování vybavení kostelů a dalších historických památek před jejich demolicí. Směrnice počítala s dokončením všech demolic v zakázaném pásmu do konce roku 1953, což se však zdaleka nepodařilo dodržet; demoliční akce v zakázaném pásmu byla sice v roce 1953 zahájena, ale postupovala zpočátku jen velmi zvolna, protože bylo potřeba nejprve vyřešit majetkoprávní vztahy. Budovy, které se podařilo k demolici připravit, byly nejprve předávány zdarma podnikům socialistického sektoru, které na svůj náklad provedly demolici a získaný stavební materiál si ponechaly pro své potřeby. Později byly jednotlivé tzv. bouračky přidělovány i prověřeným soukromým osobám, které si za stanovený obnos bouračku zakoupily, vlastní prací zbouraly a ponechaly si získaný materiál. Tam, kde nebyl zájem, byly budovy bourány na náklady státu, a to buď soukromými osobami (tzv. brigádníky) nebo socialistickými podniky (hlavně n.p. Zemstav Praha). Část nemovitostí zbořila vlastními silami Pohraniční stráž, která tak získala v té době nedostatkový stavební materiál. - V zakázaném pásmu tehdejšího okresu Jindřichův Hradec proběhla hlavní demoliční vlna až v letech 1954 - 1955. Kostel v Mnichu byl v asi v roce 1953 zbaven střechy a krovů, poté ale další demolice ve vsi zakázali památkáři. Poslední zpráva potvrzující existenci kostela pochází ze dne 14.9.1956, kdy vedoucí odboru kultury Krajského národního výboru v Českých Budějovicích napsal dopis Státní památkové správě v Praze: "Dne 11. září t.r. provedl zástupce zdejšího odboru prohlídku kostela v Mnichu u Nové Bystřice, který se nalézá v tomto stavu: Z kostela jest zachováno pouze obvodové zdivo a valená klenba s lunetami. Chybí celá střecha včetně vazby, přední část štítu jest značně poškozena. Uvnitř kostela v obvodovém zdivu jsou provedeny otvory k umístění náloží (trhavin). Celý objekt jest nutné znovu zastřešit, aby nenastalo další rozrušení klenby, která je poměrně v dobrém stavu". Na dopisu je ještě ručně psaná poznámka Státní památkové správy z 21.11.1956: "KNV upozorněn na nutnost rekonstrukce střechy." Dne 20.11.1966 okresní konzervátor památkové péče PhDr. Jan Muk v odpovědi na dotaz napsal: "Mnich ležel jižně od Nové Bystřice a byl srovnán se zemí jako pohraniční obec několik desítek metrů od hranic z vojenských důvodů 1953. Sice památkové orgány hájily tamní také románský kostel sv. Jana Křtitele, až nakonec byla tato otázka řešena mezi ministrem školství a obrany a kostel byl demolován." - Pozemek, na němž kostel stál, patří městu Nová Bystřice. - Ves Mnich byla založena roku 1180, zničena byla roku 1953. Na místě jsou dodnes dobře patrné kamenné základy domů i kostela.

Zdroj: Martin Čechura: Zaniklé kostely Čech

Fotogalerie

Načíst všechny obrázky

Přidat obrázek:

Vyberte soubor s obrázkem:

Soubor nevybrán

Povoleny jsou soubory JPEG (.jpg, .jpeg), PNG, GIF a WBMP.

Náhled obrázku:

Popis:

Datum:

Zdroj:

Přispěl:

Uložit

Komentáře

Přidat komentář

Autor:

Text:

Odeslat