WGS84 souřadnice objektu: 49.433467°N, 12.681016°E

Poloha: ve vsi

Informace: Zbytky obvodového zdiva mimo část vlevo od věže jsou vykopány z trosek, opraveny a místy dozděny do výše 1 - 1,5 m, vpředu a vzadu až do výše 2,5 m. - Kostel stával ve středu této vsi, jejíž počátky sahají hluboko do středověku. Malá kaple, která později tvořila presbytář kostela, byla vystavěna v 1. polovině 17. století. V té době vlastnili statek Pelkhoferové z Moswengu. V roce 1753 dal majitel statku Franz Xaver Werner ke kapli přistavět kostelní loď. Věž s charakteristickou bání získal kostel v roce 1775. Dne 21.3.1786 zde byla zřízena lokalie, ode dne 28.9.1808 byl kostel povýšen na farní. Roku 1906 byl renovován. - Jednolodní, obdélný, s užším obdélným, trojboce uzavřeným presbytářem se čtvercovými sakristiemi po stranách (tzv. „bavorská“ a „česká“ sakristie). V průčelí hranolovitá věž s cibulovitou bání. Loď plochostropá, presbytář sklenut křížově s lunetami v závěru, podvěží sklenuto plackou. Varhany od Jana Mikuláše Gartnera z roku 1789 se podařilo zachránit; nyní jsou v Brně a čekají na rekonstrukci. - Ve dnech 15. a 16.4.1945 byl kostel mírně poškozen americkým dělostřelectvem při postupu fronty. Po komunistickém puči v únoru 1948 došlo k postupnému zpřísňování režimu v oblastech přiléhajících k hranicím s Bavorskem a Rakouskem. Výnosem Ministerstva vnitra ČSR ze dne 23.2.1950 bylo podél hranic s Bavorskem a Rakouskem zřízeno s platností od 1.4.1950 hraniční pásmo široké cca 2 - 6 km měřeno kolmo od státní hranice, do něhož byl povolen vstup i trvalý či přechodný pobyt v něm jen na základě speciálního povolení, které vydával příslušník Pohraniční stráže přidělený ke každému příhraničnímu okresnímu národnímu výboru. Dne 28.4.1951 vydalo Ministerstvo národní bezpečnosti ČSR směrnici, která s účinností od 1.6.1951 zřídila podél hranic s Bavorskem a Rakouskem tzv. zakázané pásmo (bezprostředně přiléhající k hranicím, o šířce až 2 km) a tzv. hraniční pásmo (směrem od zakázaného pásma hlouběji do vnitrozemí o šířce 2 - 6 km, výjimečně až 12 km měřeno kolmo od státní hranice). Podle této směrnice nesměl v zakázaném pásmu nikdo bydlet a s výjimkou příslušníků Pohraniční stráže do něj ani vstupovat, v hraničním pásmu mohly bydlet a vstupovat do něj jen osoby se speciálním povolením. Rozsah zakázaného a hraničního pásma byl dán výčtem obcí, osad, samot i některých přírodních útvarů (hor, jezer apod.), které do zakázaného nebo hraničního pásma spadaly; tento tajný seznam rozeslalo Ministerstvo vnitra ČSR jednotlivým krajským a okresním národním výborům poprvé dne 15.11.1951, později byl několikrát aktualizován. Podle tohoto seznamu se ves Lučina stala součástí zakázaného pásma. Podivné bylo, že navzdory platnosti směrnice, podle níž nesměl nikdo v zakázaném pásmu pobývat, ještě několik měsíců tam žili tamní obyvatelé. Teprve dne 12.11.1951 vydalo Ministerstvo vnitra ČSR tajnou směrnici, podle níž měly být nejpozději do 1.5.1952 vystěhovány všechny obce v zakázaném pásmu a z obcí v pohraničním pásmu a v tzv. uzavřeném území Horní Slavkov (tam kvůli těžbě uranu) měly být vystěhovány všechny "státně nespolehlivé osoby". O několik měsíců později, dne 2.4.1952 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ, aby v zájmu snazší ostrahy státních hranic s Bavorskem a Rakouskem byly zbořeny všechny stavby v zakázaném pásmu bez ohledu na jejich vlastníka; výjimku dostaly jen ty objekty, které si pro své potřeby vyžádala Pohraniční stráž nebo armáda. Tajná směrnice, kterou k usnesení předsednictva ÚV KSČ vydalo dne 16.8.1952 Ministerstvo vnitra ČR, nepočítala s žádnou výjimkou pro památkově hodnotné stavby; i ty musely být zbořeny, pokud si je pro své další využití nevyžádaly Pohraniční stráž nebo armáda. Ve směrnici se pouze uvádí, že místně příslušné okresní národní výbory na své náklady zajistí přestěhování vybavení kostelů a dalších historických památek před jejich demolicí. Směrnice počítala s dokončením všech demolic v zakázaném pásmu do konce roku 1953, což se však zdaleka nepodařilo dodržet; demoliční akce v zakázaném pásmu byla sice v roce 1953 zahájena, ale postupovala zpočátku jen velmi zvolna, protože bylo potřeba nejprve vyřešit majetkoprávní vztahy. Budovy, které se podařilo k demolici připravit, byly nejprve předávány zdarma podnikům socialistického sektoru, které na svůj náklad provedly demolici a získaný stavební materiál si ponechaly pro své potřeby. Později byly jednotlivé tzv. bouračky přidělovány i prověřeným soukromým osobám, které si za stanovený obnos bouračku zakoupily, vlastní prací zbouraly a ponechaly si získaný materiál. Tam, kde nebyl zájem, byly budovy bourány na náklady státu, a to buď soukromými osobami (tzv. brigádníky) nebo socialistickými podniky (hlavně n.p. Zemstav Praha). Část nemovitostí zbořila vlastními silami Pohraniční stráž, která tak získala v té době nedostatkový stavební materiál. - Pohraniční stráž používala kostel v Lučině jako pistolovou střelnici (vzdálenost ode dveří v průčelí na konec presbytáře byla přesně 25 m). Koncem roku 1955, kdy byla likvidována většina zástavby v Lučině, přijela 30.12.1955 osud kostela řešit přímo na místo zvláštní komise. Na základě jejího doporučení prohlásila Státní památková správa svým tajným rozhodnutím ze dne 6.1.1956 kostel , faru i hřbitov za kulturní památky. Zároveň byl vydán zákaz přísný střelby uvnitř kostela a jeho pustošení. Kostel tak přežil až do roku 1970, kdy někdo z posádky Pohraniční stráže v Nemanicích potřeboval cihly na stavbu a rozhodnutí padlo na presbytář kostela, který měl cihlovou klenbu. Okenními otvory presbytáře byla provlečena lana a presbytář byl pomocí vojenské techniky stržen. Konečná likvidace zbytku kostela pak byla provedena počátkem roku 1971. Na leteckých snímcích ze dne 2.7.1972 už jsou na místě kostela patrné pouze trosky. - Pozemek, na němž kostel stál, patří obci Nemanice. - Před kostelem je obnoven podstavec s replikou sochy sv. Jana Nepomuckého. - Ves Lučina je zcela zbořena, trosky části domů jsou nově vykopány z trosek. Návštěvník si dnes může prohlédnout odkrytý presbytář s nově vyzděnou oltářní menzou, sakristií, část lodi a zbytky věže vystavěné v čele kostela. V nároží věže je zasazen základní kámen s letopočtem 1775. V dutině uprostřed kamene bylo nalezeno 7 mincí z doby panování Marie Terezie, které sem byly umístěny při založení věže. Výklenek nad bývalým oltářem obsahuje kopii obrazu grafenriedské Madony, který byl z opuštěného kostela zachráněn, a dnes je uložen v muzeu ve Waldmünchenu. - Z kostela se podařilo zachránit dva obrazy; obraz Krásné Panny Marie z Grafenriedu (grafenriedské Madony), který při svém vyhnání do Německa vzal s sebou poslední německý farář z Lučiny Josef Gerl a nyní je umístěn v muzeu ve Waldmünchenu, a obraz Panny Marie s dítětem, který nyní visí v kostele v Nemanicích. - Dne 28.4.2012 byly opravené pozůstatky kostela vysvěceny.

Zdroj: Zdeněk Procházka: Cestami poutníků

Fotogalerie

Načíst všechny obrázky

Přidat obrázek:

Vyberte soubor s obrázkem:

Soubor nevybrán

Povoleny jsou soubory JPEG (.jpg, .jpeg), PNG, GIF a WBMP.

Náhled obrázku:

Popis:

Datum:

Zdroj:

Přispěl:

Uložit

Komentáře

Přidat komentář

Autor:

Text:

Odeslat