WGS84 souřadnice objektu: 48.952029°N, 13.61632°E

Poloha: ve vsi

Charakteristika: kamenný, neomítaný

Informace: Nyní je na místě kostela velká hromada sutin, na níž je vztyčený pamětní kříž. - Kostel byl jednolodní, obdélná, pseudogotická stavba postavená z neomítnutého kamene. Loď měla rozměry 22,2 m x 10,8 m, pětiboce zakončený presbytář rozměry 8,25 m (šířka) x 6,8 m (hloubka). Přehrazením presbytáře příčkou vznikla v jeho východní části provizorní sakristie. Stěny lodi i presbytáře byly členěny opěráky a osvětleny vysokými, lomeně ukončenými okny. Nad západním štítem byla vztyčena štíhlá hranolová věž s jehlanovou střechou, vynesená na štítu dvěma krakorci. Pod ní byl vestavěn lomený pseudogotický portál. Ve věži visely tři zvony; dva z let 1823 a 1906 odlila firma Perner z Českých Budějovic, třetí pocházel z pražské dílny. Interiér kostela zdobily tři obrazy vídeňského malíře Karla Hoffmanna: Zasvěcení, sv. Eleonora a Madona s Ježíškem. Nad vítězným obloukem visel hrubě provedený kříž se sochou Ježíše Krista. Malebnost interiéru zvyšoval vestavěný dřevěný kůr, spočívající vpředu na dvou sloupech. Mobiliář pocházel převážně z 19. století, ale nacházelo se zde i několik starších předmětů, zejména pozdně gotické ciborium. Výška kostela bez věže činila cca 12 m, sedlová, vzadu zvalbená střecha byla krytá šindelem. - V roce 1856 byla ves povýšena na farnost. Dne 1.9.1861 byl položen základní kámen k novému kamennému kostelu, který vystřídal původní dřevěný kostelík z roku 1824. Vysvěcení nového kostela provedl dne 27.1.1864 první farář Thomas Bayerl za účasti mnoha lidí z okolí. - Dne 17.7.1912 patrně po zásahu bleskem kostel zcela vyhořel, podařilo se zachránit jen několik obrazů. Po neštěstí se rozběhla velká sbírka, takže ještě téhož roku mohl být kostel opraven. Šindelová střecha byla nahrazena kamennou z břidlice a již na konci roku začal kostel opět sloužit. Dne 14.12.1913 byly slavnostně vysvěceny zvony; svěcení provedli kněží z Nového Světa, Freyungu a blízkého Finsterau. Celý kostel byl pak po požáru a následující obnově znovu vysvěcen dne 9.5.1915. - Po komunistickém puči v únoru 1948 došlo k postupnému zpřísňování režimu v oblastech přiléhajících k hranicím s Bavorskem a Rakouskem. Výnosem Ministerstva vnitra ČSR ze dne 23.2.1950 bylo podél hranic s Bavorskem a Rakouskem zřízeno s platností od 1.4.1950 hraniční pásmo široké cca 2 - 6 km měřeno kolmo od státní hranice, do něhož byl povolen vstup i trvalý či přechodný pobyt v něm jen na základě speciálního povolení, které vydával příslušník Pohraniční stráže přidělený ke každému příhraničnímu okresnímu národnímu výboru. Poslední mše v kostele v Knížecích Pláních sloužil P. Karel Fořt v roce 1950 (později emigroval a působil v rádiu Svobodná Evropa). Dne 28.4.1951 vydalo Ministerstvo národní bezpečnosti ČSR směrnici, která s účinností od 1.6.1951 zřídila podél hranic s Bavorskem a Rakouskem tzv. zakázané pásmo (bezprostředně přiléhající k hranicím, o šířce až 2 km) a tzv. hraniční pásmo (směrem od zakázaného pásma hlouběji do vnitrozemí o šířce 2 - 6 km, výjimečně až 12 km měřeno kolmo od státní hranice). Podle této směrnice nesměl v zakázaném pásmu nikdo bydlet a s výjimkou příslušníků Pohraniční stráže do něj ani vstupovat, v hraničním pásmu mohly bydlet a vstupovat do něj jen osoby se speciálním povolením. Rozsah zakázaného a hraničního pásma byl dán výčtem obcí, osad, samot i některých přírodních útvarů (hor, jezer apod.), které do zakázaného nebo hraničního pásma spadaly; tento tajný seznam rozeslalo Ministerstvo vnitra ČSR jednotlivým krajským a okresním národním výborům poprvé dne 15.11.1951, později byl několikrát aktualizován. Podle tohoto seznamu se ves Knížecí Pláně stala součástí zakázaného pásma. Podivné bylo, že navzdory platnosti směrnice, podle níž nesměl nikdo v zakázaném pásmu pobývat, ještě několik měsíců tam žili tamní obyvatelé. Teprve dne 12.11.1951 vydalo Ministerstvo vnitra ČSR tajnou směrnici, podle níž měly být nejpozději do 1.5.1952 vystěhovány všechny obce v zakázaném pásmu a z obcí v pohraničním pásmu a v tzv. uzavřeném území Horní Slavkov (tam kvůli těžbě uranu) měly být vystěhovány všechny "státně nespolehlivé osoby". O několik měsíců později, dne 2.4.1952 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ, aby v zájmu snazší ostrahy státních hranic s Bavorskem a Rakouskem byly zbořeny všechny stavby v zakázaném pásmu bez ohledu na jejich vlastníka; výjimku dostaly jen ty objekty, které si pro své potřeby vyžádala Pohraniční stráž nebo armáda. Tajná směrnice, kterou k usnesení předsednictva ÚV KSČ vydalo dne 16.8.1952 Ministerstvo vnitra ČR, nepočítala s žádnou výjimkou pro památkově hodnotné stavby; i ty musely být zbořeny, pokud si je pro své další využití nevyžádaly Pohraniční stráž nebo armáda. Ve směrnici se pouze uvádí, že místně příslušné okresní národní výbory na své náklady zajistí přestěhování vybavení kostelů a dalších historických památek před jejich demolicí. Směrnice počítala s dokončením všech demolic v zakázaném pásmu do konce roku 1953, což se však zdaleka nepodařilo dodržet; demoliční akce v zakázaném pásmu byla sice v roce 1953 zahájena, ale postupovala zpočátku jen velmi zvolna, protože bylo potřeba nejprve vyřešit majetkoprávní vztahy. Budovy, které se podařilo k demolici připravit, byly nejprve předávány zdarma podnikům socialistického sektoru, které na svůj náklad provedly demolici a získaný stavební materiál si ponechaly pro své potřeby. Později byly jednotlivé tzv. bouračky přidělovány i prověřeným soukromým osobám, které si za stanovený obnos bouračku zakoupily, vlastní prací zbouraly a ponechaly si získaný materiál. Tam, kde nebyl zájem, byly budovy bourány na náklady státu, a to buď soukromými osobami (tzv. brigádníky) nebo socialistickými podniky (hlavně n.p. Zemstav Praha). Část nemovitostí zbořila vlastními silami Pohraniční stráž, která tak získala v té době nedostatkový stavební materiál. - K prvnímu pokusu o demolici kostela v Knížecích Pláních došlo již v roce 1954; dne 3.12.1954 uzavřel odbor vnitřních věcí Okresního národního výboru ve Vimperku smlouvu s Posádkovou správou Československé armády v Písku, kterou posádkové správě na její žádost přidělil kostel v Knížecích Pláních jako bouračku s tím, že kostel měl být zbořen do 31.3.1955. Vojáci ale kostel z nějakého důvodu nezbořili. V zakázaném pásmu tehdejšího okresu Vimperk pak proběhla hlavní demoliční vlna až v letech 1955 - 1956. Zbořením kostela byl v rámci této akce pověřen národní podnik Zemstav Praha (formálně všechny demolice v zakázaném pásmu v tehdejším okrese Vimperk zajišťoval Stavební podnik Okresního národního výboru Vimperk jako generální dodavatel, ale vlastní demoliční práce prováděl n.p. Zemstav Praha). Pro účely demolice byl kostel označen jako objekt určený k demolici číslo 23. Stavbyvedoucí Zemstavu pan Rudolf Rašek kostel zaměřil a pro účely demolice byl objem jeho zdiva spočítán na 540 krychlových metrů. Kostel byl odstřelen v pondělí dne 20.8.1956. Demolice kostela přišla celkem na 17.123,87 Kčs; Ministerstvo národní obrany fakturovalo 4.706,- Kčs za 500 kg trhaviny Gelatine Donarit a 60 kusů rozbušek, JZD Úbislav fakturovalo 1.354,62 Kčs za dopravu trhaviny a rozbušek z armádního skladu v Janské na Děčínsku do Knížecích Plání, Stavební podnik Okresního národního výboru ve Vimperku fakturoval 4.151,25 Kčs za 25 hodin přípravných prací pro odstřel kostela (navrtávání stěn, umísťování výbušnin apod.) a národní podnik Zemstav Praha fakturoval 6.912,- Kčs za zplanýrování 540 krychlových metrů trosek kostela po odstřelu. - Pozemek, na němž kostel stál, patří obci Borová Lada.

Zdroj: Martin Čechura: Zaniklé kostely Čech, Státní okresní archiv Prachatice

Fotogalerie

Načíst všechny obrázky

Přidat obrázek:

Vyberte soubor s obrázkem:

Soubor nevybrán

Povoleny jsou soubory JPEG (.jpg, .jpeg), PNG, GIF a WBMP.

Náhled obrázku:

Popis:

Datum:

Zdroj:

Přispěl:

Uložit

Komentáře

Přidat komentář

Autor:

Text:

Odeslat