WGS84 souřadnice objektu: 48.90729°N, 13.6538°E

Poloha: u křižovatky cest

Informace: Zůstaly jen zbytky pravého předního rohu zdiva. Kaple stála u velké, dnes padlé lípy. - Patřila k domu č.p. 4 rodiny Wohlovy. - Kaple byla čtvercová, vchod v průčelí byl zakončen polokruhově. Uvnitř bývala socha Madony, která byla vytvořena podle vzoru Madony ze Svaté hory u Příbrami; místně se soše říkalo Ausgewiesene. Podle vzpomínek vyhnaných rodáků byla asi 60 cm vysoká socha z kaple zachráněna asi českým vojákem, který sochu zabalenou do hadrů dne 22.5.1950 za ranního šera přenesl z kaple k nejbližšímu bavorskému stavení za hranicí, kde ji našli místní lidé. Dnes socha stojí na malé konzole vpravo v hlavní lodi kostela v Mitterfirmiansreuthu a je uctívána jako Madona Vyhnaná. - Podle této sochy namalovala malířka Vladimíra Fridrichová Kunešová nový obrázek do opravené kamenné kapličky blízko Zadních Stodůlek. - Po komunistickém puči v únoru 1948 došlo k postupnému zpřísňování režimu v oblastech přiléhajících k hranicím s Bavorskem a Rakouskem. Výnosem Ministerstva vnitra ČSR ze dne 23.2.1950 bylo podél hranic s Bavorskem a Rakouskem zřízeno s platností od 1.4.1950 hraniční pásmo široké cca 2 - 6 km měřeno kolmo od státní hranice, do něhož byl povolen vstup i trvalý či přechodný pobyt v něm jen na základě speciálního povolení, které vydával příslušník Pohraniční stráže přidělený ke každému příhraničnímu okresnímu národnímu výboru. Dne 28.4.1951 vydalo Ministerstvo národní bezpečnosti ČSR směrnici, která s účinností od 1.6.1951 zřídila podél hranic s Bavorskem a Rakouskem tzv. zakázané pásmo (bezprostředně přiléhající k hranicím, o šířce až 2 km) a tzv. hraniční pásmo (směrem od zakázaného pásma hlouběji do vnitrozemí o šířce 2 - 6 km, výjimečně až 12 km měřeno kolmo od státní hranice). Podle této směrnice nesměl v zakázaném pásmu nikdo bydlet a s výjimkou příslušníků Pohraniční stráže do něj ani vstupovat, v hraničním pásmu mohly bydlet a vstupovat do něj jen osoby se speciálním povolením. Rozsah zakázaného a hraničního pásma byl dán výčtem obcí, osad, samot i některých přírodních útvarů (hor, jezer apod.), které do zakázaného nebo hraničního pásma spadaly; tento tajný seznam rozeslalo Ministerstvo vnitra ČSR jednotlivým krajským a okresním národním výborům poprvé dne 15.11.1951, později byl několikrát aktualizován. Podle tohoto seznamu se ves Dolní Světlé Hory stala součástí zakázaného pásma. Podivné bylo, že navzdory platnosti směrnice, podle níž nesměl nikdo v zakázaném pásmu pobývat, ještě několik měsíců tam žili tamní obyvatelé. Teprve dne 12.11.1951 vydalo Ministerstvo vnitra ČSR tajnou směrnici, podle níž měly být nejpozději do 1.5.1952 vystěhovány všechny obce v zakázaném pásmu a z obcí v pohraničním pásmu a v tzv. uzavřeném území Horní Slavkov (tam kvůli těžbě uranu) měly být vystěhovány všechny "státně nespolehlivé osoby". O několik měsíců později, dne 2.4.1952 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ, aby v zájmu snazší ostrahy státních hranic s Bavorskem a Rakouskem byly zbořeny všechny stavby v zakázaném pásmu bez ohledu na jejich vlastníka; výjimku dostaly jen ty objekty, které si pro své potřeby vyžádala Pohraniční stráž nebo armáda. Tajná směrnice, kterou k usnesení předsednictva ÚV KSČ vydalo dne 16.8.1952 Ministerstvo vnitra ČR, nepočítala s žádnou výjimkou pro památkově hodnotné stavby; i ty musely být zbořeny, pokud si je pro své další využití nevyžádaly Pohraniční stráž nebo armáda. Ve směrnici se pouze uvádí, že místně příslušné okresní národní výbory na své náklady zajistí přestěhování vybavení kostelů a dalších historických památek před jejich demolicí. Směrnice počítala s dokončením všech demolic v zakázaném pásmu do konce roku 1953, což se však zdaleka nepodařilo dodržet; demoliční akce v zakázaném pásmu byla sice v roce 1953 zahájena, ale postupovala zpočátku jen velmi zvolna, protože bylo potřeba nejprve vyřešit majetkoprávní vztahy. Budovy, které se podařilo k demolici připravit, byly nejprve předávány zdarma podnikům socialistického sektoru, které na svůj náklad provedly demolici a získaný stavební materiál si ponechaly pro své potřeby. Později byly jednotlivé tzv. bouračky přidělovány i prověřeným soukromým osobám, které si za stanovený obnos bouračku zakoupily, vlastní prací zbouraly a ponechaly si získaný materiál. Tam, kde nebyl zájem, byly budovy bourány na náklady státu, a to buď soukromými osobami (tzv. brigádníky) nebo socialistickými podniky (hlavně n.p. Zemstav Praha). Část nemovitostí zbořila vlastními silami Pohraniční stráž, která tak získala v té době nedostatkový stavební materiál. - V zakázaném pásmu tehdejšího okresu Vimperk proběhla hlavní demoliční vlna až v letech 1955 - 1956. Zbořením kaple v Dolních Světlých Horách byl v rámci této demoliční akce pověřen národní podnik Zemstav Praha. Stavbyvedoucí Zemstavu pan Rudolf Rašek kapli zaměřil a pro účely demolice byl objem jejího zdiva spočítán na 15 krychlových metrů. K demolici kaple a přilehlého domu č.p. 4 pak došlo někdy mezi 1.9.1955 a 30.9.1955. - Pozemek, na němž kaple stála, patří Správě národního parku Šumava. - Ves Dolní Světlé Hory je zcela zbořena, kolem jsou nevyužívané pastviny až k německé hranici; celá část obce jižně od cesty k hranici je přírodní rezervací.

Zdroj: Vladimíra Fridrichová Kunešová, Státní okresní archiv Prachatice

Fotogalerie

Načíst všechny obrázky

Přidat obrázek:

Vyberte soubor s obrázkem:

Soubor nevybrán

Povoleny jsou soubory JPEG (.jpg, .jpeg), PNG, GIF a WBMP.

Náhled obrázku:

Popis:

Datum:

Zdroj:

Přispěl:

Uložit

Komentáře

• admin napsal 6.2.2014 14:53

  Informace doplněny, děkuji.

• MirkaFK napsal 5.2.2014 5:21

  Z této kaple byla těsně před jejím zničením zachráněna soška Panny Marie. Byla přenesena do Mitterfirmiansreuthu, kde stojí na malé konzole vpravo v hlavní lodi kostela. Madona, které se říká Ausgewiesene je na obrázku v kapličce blízko Žďárku

Přidat komentář

Autor:

Text:

Odeslat