WGS84 souřadnice objektu: 48.885769°N, 13.742096°E

Poloha: ve vsi

Informace: Z kaple zůstala jen hromada kamenných trosek, z nichž vyrůstá náletový strom. - Kaple byla obdélná s trojboce uzavřeným presbytářem, trojúhelníkovým štítem nad průčelím a sedlovou, vzadu zvalbenou střechou. Loď byla zděná, presbytář byl dřevěný. Vchod v průčelí byl zakončen polokruhově, obě horní půle vchodových dveří sestávaly z prosté laťové mříže, aby vzduch mohl volně pronikat ven i dovnitř. Po bocích kaple bylo po jednom polokruhově zakončeném okně, okna měla v kulatém horním oblouku barevné výplně. Uvnitř kaple byly lavice a oltář s obrazem znázorňujícím Pannu Marii nesenou anděly vzhůru do nebes. - Kapli nechal postavit v roce 1875 rolník Franz Xaver Gaier. - Po komunistickém puči v únoru 1948 došlo k postupnému zpřísňování režimu v oblastech přiléhajících k hranicím s Bavorskem a Rakouskem. Výnosem Ministerstva vnitra ČSR ze dne 23.2.1950 bylo podél hranic s Bavorskem a Rakouskem zřízeno s platností od 1.4.1950 hraniční pásmo široké cca 2 - 6 km měřeno kolmo od státní hranice, do něhož byl povolen vstup i trvalý či přechodný pobyt v něm jen na základě speciálního povolení, které vydával příslušník Pohraniční stráže přidělený ke každému příhraničnímu okresnímu národnímu výboru. Dne 28.4.1951 vydalo Ministerstvo národní bezpečnosti ČSR směrnici, která s účinností od 1.6.1951 zřídila podél hranic s Bavorskem a Rakouskem tzv. zakázané pásmo (bezprostředně přiléhající k hranicím, o šířce až 2 km) a tzv. hraniční pásmo (směrem od zakázaného pásma hlouběji do vnitrozemí o šířce 2 - 6 km, výjimečně až 12 km měřeno kolmo od státní hranice). Podle této směrnice nesměl v zakázaném pásmu nikdo bydlet a s výjimkou příslušníků Pohraniční stráže do něj ani vstupovat, v hraničním pásmu mohly bydlet a vstupovat do něj jen osoby se speciálním povolením. Rozsah zakázaného a hraničního pásma byl dán výčtem obcí, osad, samot i některých přírodních útvarů (hor, jezer apod.), které do zakázaného nebo hraničního pásma spadaly; tento tajný seznam rozeslalo Ministerstvo vnitra ČSR jednotlivým krajským a okresním národním výborům poprvé dne 15.11.1951, později byl několikrát aktualizován. Podle tohoto seznamu se ves Dolní Cazov stala součástí zakázaného pásma. Podivné bylo, že navzdory platnosti směrnice, podle níž nesměl nikdo v zakázaném pásmu pobývat, ještě několik měsíců tam žili tamní obyvatelé. Teprve dne 12.11.1951 vydalo Ministerstvo vnitra ČSR tajnou směrnici, podle níž měly být nejpozději do 1.5.1952 vystěhovány všechny obce v zakázaném pásmu a z obcí v pohraničním pásmu a v tzv. uzavřeném území Horní Slavkov (tam kvůli těžbě uranu) měly být vystěhovány všechny "státně nespolehlivé osoby". O několik měsíců později, dne 2.4.1952 rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ, aby v zájmu snazší ostrahy státních hranic s Bavorskem a Rakouskem byly zbořeny všechny stavby v zakázaném pásmu bez ohledu na jejich vlastníka; výjimku dostaly jen ty objekty, které si pro své potřeby vyžádala Pohraniční stráž nebo armáda. Tajná směrnice, kterou k usnesení předsednictva ÚV KSČ vydalo dne 16.8.1952 Ministerstvo vnitra ČR, nepočítala s žádnou výjimkou pro památkově hodnotné stavby; i ty musely být zbořeny, pokud si je pro své další využití nevyžádaly Pohraniční stráž nebo armáda. Ve směrnici se pouze uvádí, že místně příslušné okresní národní výbory na své náklady zajistí přestěhování vybavení kostelů a dalších historických památek před jejich demolicí. Směrnice počítala s dokončením všech demolic v zakázaném pásmu do konce roku 1953, což se však zdaleka nepodařilo dodržet; demoliční akce v zakázaném pásmu byla sice v roce 1953 zahájena, ale postupovala zpočátku jen velmi zvolna, protože bylo potřeba nejprve vyřešit majetkoprávní vztahy. Budovy, které se podařilo k demolici připravit, byly nejprve předávány zdarma podnikům socialistického sektoru, které na svůj náklad provedly demolici a získaný stavební materiál si ponechaly pro své potřeby. Později byly jednotlivé tzv. bouračky přidělovány i prověřeným soukromým osobám, které si za stanovený obnos bouračku zakoupily, vlastní prací zbouraly a ponechaly si získaný materiál. Tam, kde nebyl zájem, byly budovy bourány na náklady státu, a to buď soukromými osobami (tzv. brigádníky) nebo socialistickými podniky (hlavně n.p. Zemstav Praha). Část nemovitostí zbořila vlastními silami Pohraniční stráž, která tak získala v té době nedostatkový stavební materiál. - V zakázaném pásmu tehdejšího okresu Vimperk proběhla hlavní demoliční vlna až v letech 1955 - 1956. Zbořením kaple v Dolním Cazově byl v rámci této demoliční akce pověřen národní podnik Zemstav Praha. Stavbyvedoucí Zemstavu pan Rudolf Rašek kapli zaměřil a pro účely demolice byl objem jejího zdiva spočítán na 25,83 krychlových metrů (plocha zdiva byla spočítána na 12,30 čtverečních metrů násobeno výškou kaple 3 m a tloušťkou zdiva 0,7 m). Likvidace kaple byla zahájena dne 31.5.1955, kdy kaple byla spolu s několika staveními ve vsi polita benzínem a zapálena. Zděná část pak byla zbořena pomocí buldozeru někdy mezi 1.6.1955 a 20.6.1955. - Pozemek, na němž kaple stála, patří Správě Národního parku Šumava. - Ves Dolní Cazov je zcela zbořena.

Zdroj: www.kohoutiktiz.org, Státní okresní archiv Prachatice

Fotogalerie

Načíst všechny obrázky

Přidat obrázek:

Vyberte soubor s obrázkem:

Soubor nevybrán

Povoleny jsou soubory JPEG (.jpg, .jpeg), PNG, GIF a WBMP.

Náhled obrázku:

Popis:

Datum:

Zdroj:

Přispěl:

Uložit

Komentáře

Přidat komentář

Autor:

Text:

Odeslat