Poškozené a zničené kostely a kaple v České republice

Torzální (známka 500) zděné kláštery

Druh stavby:

klášter

Církev:

katolická

Parcela:

pozemková parcela č. 3

Kód katastrálního území:

693421, 990191, 930521, 930539, 930

Období devastace:

1945–1989

Důvod devastace:

vojenský prostor

Postaveno:

15.7.1692 (základní kámen) - září 1700

Zbořeno:

5.6.1969

Poloha:

u kostela sv. Jakuba Většího a sv. Anny

Zůstala pouze zeď cca 2 m vysoká a 2 m široká. V 90. letech 20. století byly z trosek kláštera odstraněny náletové dřeviny. - Piaristé začali své působení ve Staré Vodě dne 18.3.1690, nicméně jejich kolej byla formálně ustavena teprve posledním zvýšením předchozích nadací, které jí poskytl biskup Karel z Lichtensteina-Castelkornu. První nadace ze dne 19.10.1690 ve výši 8.000,- zlatých rýnských byla určena na vydržování tří kněží a jednoho laika či klerika. Druhá listina ze dne 9.1.1693 přiznávala dalších 8.000,- zlatých rýnských na vydržování dalších čtyř kněží. Poslední listinou ze dne 29.1.1695 rozšířil biskup půl roku před svou smrtí nadaci o 10.000,-zlatých rýnských a o další čtyři kněze a vypočetl všechny povinnosti piaristů, týkající se bohoslužeb a duchovní správy. Kolej, zbavená nadacemi jakékoliv hrozby, byla teprve touto listinou formálně ustavena a piaristé byli opatřeni všemi výhodami, privilegii a právy, kterých i na jiných místech jejich řád požíval. Základní kámen ke koleji byl slavnostně položen dne 15.7.1692, k němu byly vloženy dvě tabulky s textem: cínovou tabulku dodali otcové piaristé a stříbrnou poslal biskup Lichtenstein. Projekt koleje se třikrát pozměnil, dokončena byla v září 1700. - Jednopatrová čtyřkřídlá budova koleje stála na mírně obdélném půdorysu, délka hlavního průčelí činila asi 32 metrů (jeho hloubka cca 12 - 15 metrů), délka postranních křídel přibližně 40 metrů. V roce 1719 dostal vstup do koleje novou podobu. V ose průčelí byly před něj postaveny kamenné schody a nad vchod byl umístěn znak piaristického řádu vytesaný do kamene (dnes je uložen ve Vlastivědném muzeu v Olomouci). V kartuši umístěné níže byl nápis HoC / DIVo noMIne / teCtI tV / tIqVe (chronogram 1719), což znamená: Tímto Božím jménem mají být všichni chráněni. Na klenáku bylo písmomalířsky napsáno číslo domu: Nro / 32. Piaristický znak byl na svém místě naposledy fotograficky zdokumentován v roce 1950, kartuš v roce 1964. Fragment kartuše a klenáku z rumiska vyzvedli skauti z 19. střediska Junáka Velký Týnec, nyní jsou oba kamenné prvky uloženy na nádvoří vedlejšího kostela. Za otců piaristů byly místnosti v koleji přizpůsobeny výuce a bydlení (školy byly v dolní chodbě), byly zde refektář, domácí oratoř (kaple) a knihovna, která obsahovala i staré tisky, z nichž některé koleji daroval biskup Lichtenstein již v roce 1690. Pro domácí kapli byla upravena místnost o šíři dvou oken v prvním poschodí rizalitu, který vystupoval z osy jihozápadního křídla. Tato dvě okna (mezi nimiž v kapli stál oltář) byla obláty opatřena vitráží s motivem sv. Anny vyučující P. Marii (vpravo) a vlevo sv. Augustina, jak je potvrzeno i nápisem Sct. Augustin O. P. N. (Ora pro nobis, tj. Oroduj za nás). Její výzdoba byla doplněna dvěma oválnými obrazy: sv. Josefem s Ježíškem v náručí a sv. Janem Nepomuckým. - V těsné blízkosti kláštera stály budovy hospodářského zázemí včetně místnosti určené pro vaření piva. - Klášter disponoval i zahradou; první zmínka o zamýšlené zahradě, resp. jejím pozemku, je již z dubna 1694. V květnu roku 1702 se začalo snad též dle Tencallova projektu se stavbou jedné ze zdí, které, opatřeny mělkými lizénami, lemovaly celý obvod zahrady. Obvodové zdi byly asi metr široké, jejich výška činila 3 m, strana obrácená ke kostelu byla široká asi 62 m, delší strany pozemku o lichoběžníkovém půdorysu měřily přibližně 146 m, na konci měřila zahrada přibližně 70 m. Práce na budování zahrady trvaly do roku 1709, tehdy byly také v jihovýchodním a jihozápadním koutu zahrady postaveny dvě besídky s výraznými mansardovými věžemi vysokými více než 8 m a terén zahrady byl upraven. V jednom z koutů zahrady byl ještě v roce 1715 postaven malý domek. Zahrada byla určena k rekreaci, žákovským produkcím, pro pěstování zeleniny, ovoce a květin. Proto byla rozdělena do několika částí: prostor po stranách kláštera byl využitý jako hospodářský dvůr, do kterého se vjíždělo dvěma branami (částečně byl zastavěn stodolami a stájemi). Za klášterem následovala užitková, tj. zelinářská a bylinářská zahrada, která byla v posledních letech změněna na ovocný sad. Dvoumetrovým valem a kamennou zídkou byla oddělena od okrasné zahrady, na kterou navazovala stejným způsobem oddělená poslední část, tj. štěpnice. Střední okrasnou část upravil v barokním stylu zahradník řádu německých rytířů Johann Georg Springer v roce 1713. Náklady spojené s vybudováním vyzděného rybníčka (vivaria), jehož tvar a zasazení do prostoru zahrady si můžeme na místě ověřit, uhradil tehdejší šternberský hejtman Martin Maxmilián Steffek. Rybníček měl dostatek vody díky kanálu, který ji od roku 1708 přiváděl z podmáčené louky na stráni nad zahradou. V průběhu staletí se vzhled zahrady měnil, přesto ještě z plánů pořízených v souvislosti s opravou kostela a kláštera v roce 1935 je zřejmé, že si okrasná zahrada zachovala hlavní geometrické řešení. Základní rozvržení celého pozemku je patrné dodnes. - V letech působení redemptoristů, emauzských benediktinů a oblátů (1922 - 1946) byl klášter uzavřen s výjimkou krátkých období, kdy v něm mimo řeholníků byla ubytovaná jednotka wehrmachtu, lidé na útěku před frontou nebo v něm byl umístěn domov pro staré lidi. - Již v roce 1695 dodal Elias Finsterwalder pro kolej portrétní obraz biskupa-zakladatele, tj. Karla z Lichtensteina-Castelkornu. Do refektáře koleje piaristé pořídili obraz sv. Brunona (1706) a sv. Jana (1710), dne 20.3.1719 věnoval koleji obraz sv. Anny a sv. Jáchyma dvorecký farář P. Jan Augustin Nebuský. Chodby koleje a pokoje hostů zdobily obrazy hlavních evropských měst. Domácí kapli zdobil obraz sv. Josefa Kalasanského, pořízený v Kroměříži roku 1768. Protějšek mu tvořil obraz Panny Marie s dítětem, obě díla byla adjustována v oválných rámech. Na jedné z mála fotografií interiéru kláštera je zřejmá výrazná malba stěn a štuková zrcadla v jídelně, která obnovili obláti. - Piaristé působili ve Staré Vodě od založení kláštera v roce 1690 až do dne 23.7.1922. Řád otců piaristů vystřídali redemptoristé z Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Tito kněží zůstali jen krátce, od 22.7.1922 do 8.10.1922, po jejich odchodu byli k duchovní správě povoláni benediktini (Řád sv. Benedikta) z pražských Emauz, kteří klášter spravovali od 4.10.1922 do 14.9.1930). Posledními starovodskými duchovními správci byli kněží z kongregace oblátů Panny Marie Neposkvrněné, kteří zde působili v době od 14.9.1930 do 13.9.1946. Právě oni provedli poslední vnější i vnitřní opravy kláštera ve 30. letech 20. století. - Dne 4.5.1945, tj. v den, kdy v jiných letech začínala poutní sezóna, klášter po náletu ruského letectva vyhořel, shořely střechy včetně prvního patra. Největší ztrátou bylo zničení tam umístěné knihovny s jejími šesti tisíci svazky. Z klášterní kaple zůstal pouze obraz Ecce Homo, který byl zavěšen nad oltářem. Hašení bylo problematické, v době požáru v obci mnoho obyvatel nebylo, muži a chlapci byli na frontě, ženy a dívky se ukrývaly před Rusy. Navíc následovalo rabování ruskými vojáky. Tehdejší superior oblátů P. Richard Wagner, dne 23.5.1945 osobně podal arcibiskupovi Leopoldu Prečanovi zprávu o poškození kláštera. Dostalo se mu ujištění podpory, ale přesto se musel dne 8.7.1945 připomenout. Tehdy arcibiskupa upozornil na to, že v důsledku počasí se stav kláštera bude zhoršovat a že alespoň zastřešení je nutné. Arcibiskup dne 27.7.1945 zaurgoval vyřízení věci u Ústředního ředitelství arcibiskupských statků (ÚŘAS) v Kroměříži. Dne 2.8.1945 navštívili Starou Vodu olomoucký světící biskup ThDr. Stanislav Zela, centrální ředitel ÚŘAS Oldřich Grégr a šéf arcibiskupského stavebního úřadu Kašpar, aby posoudili stav kláštera. Setkali se s místním komisařem Močičkou a jednali též na Okresní správní komisi (OSK) v Moravském Berouně. Arcibiskup se rozhodl vyhlásit na obnovu starovodského kláštera mezi věřícími sbírku. Dne 5.8.1945 přijal komisař Močička od arcibiskupské pokladny na opravu kláštera 20.000,- korun. O dva dny později sdělil biskupu Zelovi, že „při veškeré snaze nemůže začít s pracemi, protože OSK v Moravském Berouně zaujala odmítavé stanovisko“. Po prozkoumání stavu starovodského kláštera dne 9.8.1945 se stavitel Jan Látal, národní správce firmy Kunz v Budišově nad Budišovkou, vyjádřil, že je třeba co nejrychleji začít se stavebními pracemi. Další jednání ve stejném obsazení se odehrála znovu na OSK v Moravském Berouně, kde je přijal předseda Pouzar, který nebyl opravě kláštera nakloněn. Močička na rozdíl od něj slíbil, že bude obnovu kláštera podporovat. Ke dni 23.8.1945 bylo k dispozici na opravu kláštera prvních 120.000,- Kčs, jak oznámil farní úřad ve Staré Vodě. Arcibiskup mínil přispět nejméně sto tisíci korunami a doufal, že sbírky vynesou stejně tolik. Prosil ředitele ÚŘASu, aby se s pracemi brzy začalo a aby byl zainteresován i Státní památkový úřad (SPÚ) v Brně. „Zanikne-li klášter, bude ohrožen i sám kostel, který je přece vzácnou uměleckou památkou.“ ÚŘAS na urgenci arcibiskupa z nějakých důvodů nereagoval a v listopadu byl vzhledem k blízké zimě nucen P. J. Zwerenz s muži z Vojnovic zhotovit nad kanceláří v klášteře nouzovou střechu. Hned 2.1.1946 upozornil P. Wagner biskupa ThDr. Zelu na špatný stav kláštera a navrhl mu, aby byly ze Staré Vody odvezeny některé cenné věci, především mešní roucha a chórový plášť, starý misál s kováním, zakládací listiny a stará klášterní kronika. Již v roce 1936 se jednalo o převezení lichtensteinských mešních rouch do diecézního muzea v Olomouci, jelikož roku 1935 byla ze Staré Vody odcizena jiná historicky cenná paramenta. Také arcibiskup Prečan upozornil ÚŘAS na vážnost stavu kláštera a na to, že mu na jeho zprovoznění velmi záleží. Nicméně ÚŘAS teprve dne 28.1.1946 informovalo SPÚ v Brně o poškození kláštera, náklady na rekonstrukci odhadovalo na tři miliony korun. Týž den na místě provedli šetření ředitel ÚŘASu O. Grégr a stavitelé Kašpar (šéf stavebního úřadu ÚŘASu) a Fr. Látal. „Z jednání bylo zřejmé, že jeví se nutným, aby ještě před započetím stavebních oprav byla změněna duchovní správa za českou, která by se již starala o opravy a mohla by velmi prospěšně zasahovati do celého řízení.“ O dodání kulatiny (asi 200 m3) a o dodání fotografií a pohlednic kláštera byla požádána i OSK Moravský Beroun. Rozpočet na obnovu kláštera byl sestaven koncem března 1946, v první etapě se mělo prostavět dva miliony korun, z toho půl milionu do září 1946 a dalšího půl milionu do konce října 1946. Počátkem dubna 1946 ÚŘAS opět jednal se SPÚ v Brně a OSK v Moravském Berouně. SPÚ v Brně byl požádán o subvenci, kterou dne 29.5.1946 přislíbil navrhnout. Dle zprávy ThDr. A. Richtera arcibiskupu Prečanovi byly v klášteře obyvatelné pouze refektář s poškozenými freskami a několik místností, vše v přízemí. Jiné místnosti vyhořely, v železné pokladnici ohni odolal pozlacený pektorál a dva zlaté prsteny. Z klášterní kaple zůstal pouze obraz Ecce Homo, který si po požáru vzal do svého pokoje P. J. Zwerenz. Kostel byl v pořádku, ale ambit měl porouchanou střechu a poškozena byla také kaple sv. Vendelína. Tolik diskutovaná otázka sklonu střechy kláštera byla nakonec rozhodnuta ve prospěch původního Tencallova řešení. OSK v Moravském Berouně byla ochotna podpořit obnovu kláštera 15 až 20 % nákladů. Dřevo, které zakoupila správa kláštera již před čtyřmi lety, bylo dosud uskladněno u tesaře Johanna Hösche v Podlesí. Po Velikonocích 1946 komisař Močička s obyvateli vsi vyklidili veškerou suť z prvního poschodí a podstřeší kláštera, za což dostali od MSK proplaceno 20.000,- korun. Od počátku května 1946 přicházeli do Staré Vody jednotlivě i v malých procesích poutníci, na svátek sv. Anny proudily do Staré Vody již davy poutníků, mši svatou tehdy sloužilo patnáct kněží, poutní sezona trvala jako obvykle do konce září. Počátkem června 1946 byly na klášteře hotovy nejnutnější zednické, tesařské a pokryvačské práce a zajištěny klenby. Rozpočty se musely znovu propočítávat a upravovat, SPÚ v Brně počítal s jedním milionem korun. Ministerstvo školství a osvěty uvolnilo dne 10.7.1946 na opravu válečných škod na klášteře ve Staré Vodě částku 250.000,- Kčs s podmínkou, že opravy budou provedeny podle pokynů SPÚ v Brně. Nutné povolení ke stavbě vydala OSK v Moravském Berouně teprve dne 17.7.1946, přestože se na opravě kláštera již pracovalo. Ještě v červenci 1946 přidělilo také Ministerstvo techniky na opravu kláštera 2.000 kg železa. V době, kdy byly zednické práce na klášteře téměř hotové a tesařské v plném proudu, všechen materiál připraven a nařezán, schválila dne 17.9.1946 vláda republiky s platností k 1. říjnu zřízení Vojenského výcvikového tábora Moravský Beroun, který nahradil původně armádou požadovaný Vojenský výcvikový tábor Praděd. ÚŘAS se tuto skutečnost dozvěděl až z důvěrného sdělení brigádního generála J. Němečka z 30.10.1946, přestože se opakovaně dotazovalo na Okresním národním výboru (ONV) i na Ministerstvu národní obrany, zda má být pokračováno v pracích na klášteře, když má být v okolí Staré Vody zřízen vojenský prostor. Ještě v říjnu 1946 se vyjádřil předseda ONV v Moravském Berouně v tom smyslu, že ministr národní obrany generál Ludvík Svoboda prohlásil, že „na klášteře a kostele ve Staré Vodě nemá Ministerstvo národní obrany zájem a poutě se mohou odbývat jako dříve. Stavbu je tedy možno dodělat“. Dne 15.10.1946 bylo zřízeno velitelství Vojenského výcvikového tábora Moravský Beroun se sídlem ve Městě Libavé a vzhledem k tomu generál Němeček žádal o zastavení opravných prací na obnově kláštera ve Staré Vodě. Olomoucká konzistoř však dosud nebyla nikým o této skutečnosti informována, proto dne 31.10.1946 požádala ÚŘAS o zprávu o nové situaci. Skončení prací na klášteře oznámil ÚŘAS konzistoři až dne 9.11.1946, když už předtím dne 5.11.1946 požádalo „z příkazu vyšších míst“ stavitele Látala o zastavení veškerých prací. ÚŘAS sdělil Ministerstvu národní obrany dne 12.11.1946, že podle došlých účtů výlohy na opravu kláštera dosáhly 246.777,60 Kčs a v případě použití budovy pro armádu žádalo, aby ta dala udělat krov a provizorně zakryla střechu, na kterou byl materiál připraven. Koncem listopadu 1946 se ÚŘAS přesvědčil o tom, že se v opravách nepokračovalo, přes zimu proto stavba hrozila promoknutím a promrznutím. ÚŘAS proto požádal ONV v Moravském Berouně, aby u Ministerstva národní obrany zjistil „definitivní úmysly s tímto poutním místem. V případě, že objekty zůstanou i nadále jako poutní místo, jsme ochotni ihned zaříditi pokračování v opravných pracích.“ Ale ani tato velkorysá nabídka nebyla vyslyšena, uvolněný obnos určený na opravu válečných škod na klášteře ve výši 400.000,- Kčs měl být do 12.12.1946 vyčerpán, což se nepodařilo. V samém závěru roku 1946 Zemský národní výbor v Brně pozastavil poukázání 75.000,- Kčs určené na opravu kláštera a také obecné školy ve Staré Vodě. - Zájem ÚŘAS o osud kláštera trval, dotázal se na to dne 3.2.1947 a znovu ve dnech 11.2.1947 a 19.3.1947 Vojenské stavební správy ve Městě Libavé a upozornil, že v případě nedokončení obnovy kláštera hrozí této památce zkáza a také připomenul, že Státní památkový úřad má na zachování kláštera eminentní zájem. Proinvestováno bylo 250.000,- Kčs a protože stavitel Látal dosud nedostal celý svůj honorář, čas od času se v této věci ÚŘASu připomínal. To upravilo účet vystavený dne 21.10.1946 firmou Látal na 181.774,50 Kčs, zbytek měl zaplatit Zemský národní výbor v Brně. ÚŘAS staviteli Látalovi poukázal dne 18.12.1946 celkem 62.500,- Kčs, ONV v Moravském Berouně měl proplatit 74.058,60 Kčs (náhrada válečných škod), což celkem činilo 136.558,60 Kčs. Zbytek, tj. 45.215,90 Kčs, ÚŘAS poukázal dne 12.3.1947, čímž byl dluh mimo Zemský národní výbor vyrovnán. Sbírky na opravu kostela ve Staré Vodě ve výši 7.636,- Kčs a na opravu kláštera ve výši 1.234,- Kčs byly uloženy u libavského faráře P. K. Kolsdorfa, který tuto skutečnost sdělil dne 14.3.1947 ÚŘASu. Obě částky převzal svého času od bývalého starovodského administrátora P. Johanna Zwerenze. ÚŘAS se stále ve věci zachování kláštera dožadovalo odpovědi od ONV, přes urgence stále nemělo definitivní rozhodnutí, má-li se ve stavbě pokračovat či nikoliv. Stavba totiž nebyla zařazena do operativních plánů rozestavěných staveb. ONV konečně dne 20.3.1947 ÚŘASu oznámilo, že Zemský národní výbor v Brně poukázal dne 30.12.1946 pro "národní výbor" ve Staré Vodě na opravu kláštera a obecné školy 75.000,- Kčs, ale než byla částka poukázána, vyžádal si od Ministerstva národní obrany zprávu o tom, co se s klášterem stane v důsledku záboru oblasti pro vojenské účely. Teprve po jeho odpovědi měla být zpráva poslána k rozhodnutí a poukázání částky. Stavitel Látal znovu dne 2.5.1947 žádal o další doplatek za práce provedené na klášteře. Dlouho očekávanou částku 75.000,- Kčs, určenou k úhradě nákladů spojených s opravou kláštera a obecné školy, poukázal Zemský národní výbor v Brně až počátkem května 1947, z toho 74.000,- Kčs měl dostat stavitel Látal, čímž měl být dluh smazán. Došlo k tomu po dalších tahanicích až počátkem července 1947. - K budoucnosti kostela a kláštera ve Staré Vodě se konečně dne 15.5.1947 vyjádřilo ve svém dopise ÚŘASu Ministerstvo národní obrany: „Kostel ve Staré Vodě bude nadále sloužit svým účelům jako poutní místo, proto ze strany vojenské správy není námitek, aby se pokračovalo v zajišťovacích a opravných pracích, neboť klášter jako historická památka zůstane zachován, ale neobydlen.“ Nicméně pro stále přituhující poměry s blížícím se únorem 1948 nebyla již oprava kláštera znovu zahájena. Budova kláštera, která je na leteckých snímcích z roku 1947 kompletně (možná provizorně) zastřešena, je už na leteckých snímcích z roku 1949 z velké části beze střech, na snímcích z roku 1950 už je zachyceno pouze obvodové zdivo bez zastřešení. Ještě na leteckých snímcích z 16.9.1959 je obvodové zdivo kláštera kompletní, na snímcích z 22.4.1968 už je obvodové zdivo z větší části zbořené, zůstávají jen jeho zbytky. Ty byly odstřeleny dne 5.6.1969 na příkaz pplk. Břetislava Paťorka, který byl správcem vojenského újezdu Libavá v letech 1968 - 1988 a celou dobu usiloval o také o demolici kostela ve Staré Vodě. V důsledku otřesu při odstřelu zbytku kláštera spadla i střecha ambitu kolem kostela, prasklo zdivo kaple sv. Josefa a narušily se fresky v blízkém kostele. Z kláštera po odstřelu zbytku zdí zůstala jen hromada rumiska. - Pozemek, na němž kolej stála (pozemková parcela č. 3 v k.ú. Město Libavá I), patří obci Město Libavá. - Na základě zákona č. 15/2015 Sb. byl pozemek s kolejí ke dni 1.1.2016 vypuštěn z vojenského újezdu Libavá a stal se součástí nově vzniklé obce Město Libavá.

Zdroj: Jana Krejčová - časopis POODŘÍ č. 3/2006

WGS84 souřadnice objektu: 49.740121°N, 17.570741°E